Povídka Nedošel

Povídka Nedošel

Autor: Jiří Lelek

          Konec XVIII. století. V Evropě je cítit střelný prach a rakouské mocnářství stíhá jeden neúspěch na bojištích za druhým. A také se hodně změnilo od dob Marie Terezie, kdy se do armády verbovalo. Teď jsou povinné odvody, neboť císař František potřebuje stále nové vojáky. Hodně vojáků.

          „Přišel nám přípis od vrchnosti“ oznamuje jedné neděle ve šlapanickém kostele farář Rudolf Dapecy. „Radost z něj ale nemám!“ dodal. „Oznamuje se, že Šlapanická farnost spadá odvodní povinností pod Brněnský regiment Infanterie Lindenau Nro 29 a to tak, že městys Šlapanice a obce Ponětovice, Kobylnice, Prace, Jiříkovice a Bedřichovice ke kompanii Nro 8 a obce Podolí a Velatice ke kompanii Nro 10. Odvody budou prováděny podle nařízení Militärkomanda v Brně. Kdo bude odveden, určí starosta obce.“ V kostele to zahučelo. Důstojný pán měl hodně práce, aby sousedy uklidnil. „Snad nebude tak zle, a ta nesmyslná válka ve Frankraichu brzy skončí.“ Pravý opak byl pravdou! Začalo se válčit v Itálii, a to za dopomoci Ruského cara.

          Přehouplo se nové století a vojáci se začali vracet domů, do domovských posádek. Vyprávěli o bitvách a z jejich řeči bylo cítit, že to nebyl žádný med. Ale přeci jenom – byli v cizích krajích, poznali život tamějších lidí, a ta válka – umírali kamarádi, to je pravda, život vojenský – život veselý. Nezdálo se to tak strašné.

          Přišlo jaro r. 1805. „Tedy přece“ poškrabal se na hlavě pan starosta, „už je to tady zase!“ Koho jenom vybrat? Samozřejmě svobodné. Jedním z nich byl i devatenáctiletý František Macháček z čísla 108. Jeho otec byl pouhým domkařem, a tak tedy synek narukoval do Brna k devětadvacátým Lindenau. Výcvik – kaprál měl vždy pravdu, i když nesmyslnou, kasárenský dril, vyleštěné knoflíky, zbraň v pořádku. To byly teď pro Františka nejdůležitější věci.

          Začaly proskakoval zprávy, že v Rakousku se u Ulmu bojuje, od Kremže začali vozit raněné. A když kolem Brna táhli Rusové na východ pochopil, že se děje to, co není v pořádku. Ve městě byl nebývalý ruch, jeden vůz odjížděl za druhým, a tak jednoho rána: Alarm – všechno si sbalte, řval kaprál, nástup! Začal pochod. Kam? Na východ. Ustupujeme? Vyškov, Prostějov, Olomouc. Táboříme pod širým nebem. Netrvalo dlouho, a stejnou cestou jdeme teď zpátky.

          Znovu Prostějov, Vyškov, další vesnice – Bohdalice, Slavkov, kousek od domova. Nemohl se dočkat rána. 1. prosince 1805 se zvedli a mašírovali dál. Prošli Křenovicemi – Bože, pomyslel si František, jestli to tak půjde dál, za chvíli jsem doma. Zastavili se na Prateckém návrší. „Jestlipak je doma“ pomyslel František na dívku, za kterou chodíval do Prace. V dálce viděl Šlapanice. „Tak blízko, a já tam nemůžu.“

          „Kam se to díváš, rekrute?“ uslyšel kaprála. Ukázal prstem. Tam jsem doma, tam jsem se narodil, pane kaprál. „No, můžeš tu svou dědinu vysvobodit od Francouzů, statečný vojáku.“ František si o tom pomyslel svoje.

          Dole pod kopcem se rozhořela bitva. Dým z výstřelů brzy pokryl bojiště tak, že nebylo nic vidět. Jen slyšet! Ohromný rachot, palba z ručnic a dunění děl se slil v jeden ohromný hukot, do kterého bylo občas slyšet jen táhlé … ááá…, jak útočila jízda. Bylo před polednem. Náhle se z kouře vynořily pod kopcem jakési útvary. Französen, französen, neslo se řadami. Záhy se střetli. Salvami a poté i bodáky. Brigáda generálmajora Jirčíka bojovala statečně. Co to bylo platné, když Francouzů byla přesila a spojenci nikde.     

           Začal ústup. Pomalu a v pořádku. Francouzi byli ale jako vosy, hned udeřili tam, hned tudle. Bylo nutno je odrážet protiútoky. Jednou, dvakrát, František to už nepočítal. Rána pažbou, tma, ticho. Probral se uprostřed pole. Allez, allez, kopanec ho probudil do reality. Kolem modré uniformy. Pochopil – zajetí. Něco skončilo, něco začíná. Co teď bude? Zajetí. Zformovali je po stovkách do kolony, a marš! Kam jdeme? Brno? Ne! Kobylnice, chtěl utéct domů, ale Francouzi byli bdělí. Přenocovali na bojišti. Byla to strašná noc, nejhorší, kterou kdy zažil. K večeru se spustil mrznoucí déšť. K jídlu nic nedostali, jenom to, co si kdo schoval. Ze všech stran se ozývalo volání raněných Rusů – „pamagitě, pamagitě!“ Pomoci jim nemohli a spát se nedalo. K ránu je zvedli a „aléz, aléz“ – už věděl, že to znamená kupředu. Odpoledne došli k Pohořelicím. Zastavili se na kraji silnice.

          Vida, křivá jablůňka, plaňka. Potřebovala by prořezat, jak to dělal táta, pak by plodila. Vystoupil z řady a snažil se shodit poslední tři jablka. Rána pažbou ho vrátila do řady. Francouzský voják shodil bodákem jablka, jedno snědl a ostatní dvě s úsměvem schoval do torby. A tak to šlo dál. Občas dostali něco k jídlu, ale vodu si museli obstarat sami. Jak – nikoho nezajímalo. Mrtvé nechávali ležet u cest. Znojmo, Vídeň, Kremže. Dál údolím Dunaje na Bavorské hranice. Když došli na dohled Francie – pomyslel si František – tam přeci nepůjdu! A tak jednoho dne, snad to bylo začátkem února, stráže už nebyly tak bdělé, využil noční tmy a ztratil se. Jen tak, jednoduše. Věděl, že hledat ho nebudou, tak jako ostatní, kteří zmizeli s ním.

        Měl ale smůlu, nebo spíše štěstí? Netušil, že Francouzi opustili Moravu a vrací se domů. Cesty byly plné vojska a tak, jednoho dne ho chytili. Co mohl dělat? Už ani nevypadal jako voják, a tak dělal blbého. Francouzům to připadalo zábavné. Otrhaný, z bot cáry, a tak vykřikoval jenom – Osteraich, Osteraich! Francouzům to připadalo zábavné, a tak ho kopanci nutili, aby tancoval a stále opakoval Osteraich, Osteraich. Pak se ale nad tulákem smilovali, každý mu dal kus chleba a jeden starší voják mu věnoval dřeváky. Snad se v něm pohnulo svědomí, snad měl stejně starého syna – kdo ví?

          Francouzi zmizeli. Cesty byly prázdné, povozy nejezdily. Věděl, že až uvidí Vídeň, musí doleva, na Moravu. Odsud to už nebude daleko. Jen kdyby ta zima nebyla. Třese to se mnou. Nikdo si ho nevšímal. Stále častěji musel odpočívat. Spal v příkopech u cesty a když chtěl vyžebrat trochu jídla – slyšel – sami nemáme.

          Tak došel až ke Znojmu. Poznal to město – procházel tudy. Teď bylo ale jiné, jakoby v mlze, růžová mlha – slunce ale svítí. Pohnul se dál. Kolem cesty vyrážely sněženky, maminka jich měla doma plnou zahrádku. Maminka – chtěl bych k ní. Však dojdu. Další město. Růžová mlha, snad je to tím jarem. Večer padl do příkopu. Ráno se probudil. Vstát už nemohl. Zvedl oči vzhůru.

          Vždyť je to ta křivá jablůňka, ze které ten Francouz utrhl poslední tři jablka. Jak krásně obrazila, je plná květů, plná květů, plná květů…

          V poledne ho našli. Spal pod křivým stromem a usmíval se. Zanesli ho do Pohořelic na faru.

          Jen se podívejte, prohlásil pohořelický farář Sebastian Libischer, byl to voják, a podle listu u něho nalezeného to měl domů, do Šlapanic přes kopec, jen kousek.

Historické skutečnosti o tomto příběhu:

• Dne 20. ledna 1786 se manželům Františku a Veronice Macháčkovým ve Šlapanicích No 108 narodil syn František MACHÁČEK.
• Dne 16. března 1806 zemřel a byl pochován v Pohořelicích vojín 29. pluku Lindenau František MACHÁČEK. Nalezen u cesty, zemřel vyčerpáním a pohřbil ho toho dne pohořelický farář Sebastian Libischer.